napsal
Jiří Souček
Jiří Souček byl osobitý autor, který dokázal přetavit vlastní zkušenost, radost i bolest v verše plné autenticity, humoru a existenciálního přesahu. Básně byly pro něj způsobem, jak se nadechnout – jak dát tvar tomu, co se v něm dělo, a zůstat věrný sobě i svému ideálu opravdovosti. „Proč se zahazovat s realitou, která je možná jen pouhou iluzí…,“ napsal v jednom ze svých textů – a tím jako by vystihl i podstatu svého životního postoje.
Poezii se věnoval od třinácti let. Jeho první básně – hravé, zamilované, naléhavé – vznikaly v době, kdy navštěvoval mělnický literární klub Pegas, kde mu také vyšly první texty. Vedle dívčích vyznání se brzy objevily i vážnější tóny – reflexe ztrát, bolesti a hledání smyslu. Po tragické smrti otce napsal báseň Pohřeb, která předznamenala hloubku jeho pozdější tvorby.
Po letech mlčení se k psaní vrátil s novou múzou – zralejší, hravější, s větší dávkou sebeironie. Jeho verše se rozvlnily ve vnitřním rytmu, nepotřebovaly rým, jen pravdu. Psával ve vlacích, na cestách, v krajině kolem Máchova jezera, které miloval. Příroda, chůze a ticho mu byly zdrojem energie – a možná i úniku.
Po gymnáziu v Neratovicích se potýkal s nejistotou, psal články do regionálního tisku a s neústupností sobě vlastní se připravoval na vysokou školu. Nakonec se stal studentem Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, kde studoval dějepis a základy společenských věd. Studium mu otevřelo cestu k filosofii, kterou prohluboval v rozhovorech s učiteli i přáteli. Zvláštní přátelství ho spojovalo s dr. Petrem Bláhou, s kterým se naladili na společnou řeš a který oceňoval jeho cit pro autenticitu, i když se nebál být k jeho vizím skeptický. Jiří však studium již nestihl dokončit – zemřel náhle v roce 2009 během svého vysokoškolského období.
Jiří byl neklidný duch. Kromě poezie našel své místo i v divadle. Spolu s Jakubem Skalákem založil autorský divadelní soubor Přestupní stanice, zaměřený na improvizaci, autenticitu a živý tvar. Zrežíroval a zahrál si ve třech desítkách představení a stal se duší tzv. Kulturních gulášů – komponovaných večerů poezie, hudby a myšlenek. Tam zněly jeho básně nahlas, v rytmickém napětí mezi úsměvem a existenciální tísní.
Měl smysl pro humor i hloubku – dokázal se zasmát absurditě světa, aniž by ztratil úctu k jeho tajemství. V jeho přítomnosti se někdo cítil svobodněji, protože i vážné věci dokázal pojmenovat s nadhledem a lehkostí, která zůstávala pravdivá. Někdo ne.
Vytvořil také originální poeticko-drásavý film z Máchova kraje, který se způsobem jemu vlastním dotýká podstaty lidského bytí – prostě, upřímně, s nezaměnitelným rukopisem.
Po jeho smrti Jakub Skalák dlouho hledal divadelního parťáka, s nímž by mohl pokračovat v dramatické tvorbě. Nakonec ho našel v Martině Nejedlé, s níž nyní společně se studenty Gymnázia Jana Palacha tvoří přetavený kulturní guláš na dramatický vývar – živé pokračování tvůrčího odkazu Přestupní stanice. Partnera v literární činnosti pak zastává Petr Bláha, který je dnes srdcem nakladatelství.
Na počest Jiřího Součka vznikl Memoriál Jiřího Součka v Máchovském kraji, který se koná každou poslední neděli v listopadu. (Zájemci o účast nebo více informací se mohou obrátit na nakladatele.)
Jiří Souček odešel předčasně, ale zůstává v paměti těch, kdo ho znali, a v jeho verších, které mluví za něj – upřímně, bez póz a s pozváním do ticha.